Kosení

Kosení, též seč, je a bylo neoddělitelné od pastvy. Na pastvinách a lukách hospodáři oba způsoby pravidelně střídali. Dnes je toto pradávné pravidlo spíše vzácností a starost o louky i pastviny prošla výraznou změnou.

Tradičně bylo sečení prováděno pomocí kosy. Nejčastěji se jednalo o mozaikovou seč, tedy takovou, kde jsou jednotlivé části pozemků koseny v různých intervalech. Tento postup je šetrný k přírodě, dává zvířatům šanci se přesunout do jiné, nesečené části celku. Mimoto, kosa, zanechává usečené rostliny v celku, čímž jim dává možnost vysemenění během sušení.

Dnes s kosou seká a umí málokdo. Ačkoli jde již o techniku zařazenou téměř mezi lidová řemesla, i dnes v Českém středohoří najdeme nadšence, kteří udržují některá stanoviště právě kosením. Člověku dnes při sečení pomáhají spalovací nebo elektrické motory. Podobný efekt, jako klasická kosa, byť s nesporně větším hlukem, mají strunové kosy a lištové sekačky. Oba stroje sečou byliny v různé výšce a usečené je zachovávají v celku avšak s nerovným střihem stébla. Zvířata sice plaší, ale obezřetný sekáč s nimi dokáže zacházet tak aby, živým tvorům neublížil.

Bohužel, seče jsou dnes nejčastěji prováděny rotační sekačkou taženou za traktorem. Probíhají na vybraných loukách, často příliš intenzivně, většinou vysokou rychlostí a dokonce třikrát do roka. Toto intenzivní kosení vůbec nerespektuje období vyvádění mláďat. Navíc, zemědělci nezřídka sečou louky špatným způsobem. Postupují od kraje do středu, neb tímto způsobem šetří čas, palivo a zbytečně neválí trávu. V důsledku však vytváří past na zvířata, prchají před nebezpečím do vyššího porostu. Sečení rotační sekačkou vyžaduje cit. Je třeba brát v potaz regeneraci porostů i živočichy, pro které jsou louky domovem. Ideální je kosit louky až poté, co zvířata vyvedou svá mláďata, dále pak po zónách a ideálně od středu, tak aby zvířata mohla prchnout do okolní krajiny.